"Džuli, ty ses zbláznila. Proč si pořizuješ psa, když nejsi doléčená," zlobil se starostlivě můj kamarád Luboš do telefonu při pravidelné zdravotně-dobíjecí kontrole. "Protože někde ty endorfiny získat musím," smála jsem se srdnatě. Má recht, po nehodě mi není nejlíp. Bolí záda, mám neschopenku bez vycházek a ruka je nepohyblivá - stav, který malé štěně prostě nezajímá. Ale vím, že chlupatý prtě nám to tady rozsvítí. Dům voní po psovi, bílé chlupy ještě vyčesávám ze sedačky, ale bez ťupání Atosových tlapek je tady nějak mrtvo. Dokonce i kočce ten cvok chybí a dělá podivný věci. Takže místo Neurolu si pořídím psa a zobání Ibuprofenu vyměním za občůrávání Skácelky. Na Jack Russela ale nemám prachy, ani potřebnou energii. Takže po toulkách po psích webech jsem rozhodnutá: líbí se mi malej knírač. Není to neunavitelnej teriér, ale je bystrej a aktivní. Navíc ta kníračí připonasraná držtička moc nefrčí, takže cena nebude smrtelná. A super zpráva je, že jedno štěně se právě batolí ve fousaté smečce v Kladně.
Kamarád Martin krabici se štěňaty obhlídl. Na prodej je poslední černostříbřitá fenečka. Z tlupy mláďat je nejpomalejší, bázlivá, ale druhá nejhezčí. Má krásný výraz a je taková křehoučká. A chemie zabrala i prostřednictvím fotky. Je nádherná a bereme ji.
Bez papírů, otec je bílý knírač (ta zívající věc) a vypadá trochu jako psí princ Velen. Matka je roztřepené koště, jak dokládá snímek hned pod tatínkem. Štěně má sedm týdnů a za dva a půl tisíce korun si ji můžeme odvézt. Tak jo!
PS: Na poslední fotce je už Fifinka pár desítek minut bez hordy sourozenců, v pelíšku u filozofa Nera.