Poslední dotek Atíka si pamatuju moc dobře. Někde na cestě za Prostějovem se mi pod sedadlem v autě stulil do klubíčka a chlupatou ťamičku si položil na moji nohu. Boty jsem si sundala, aby to měl, ten můj poblázněnec, pohodlnější. Ještě (mamonář) zkontroloval, že mu nikdo nesebral žlutej gumovej balonek, vzdychl si a usnul. Za pár minut jsem se probrala v rozmláceným autě v poli kousek před Ostravou. Autonehodu člověk nikdy nechce, ani neplánuje. Nemá smysl rozebírat, jestli s námi Atík měl jet nebo ne. To jsme si s Vilémem zakázali. Poslední, kdo to třeštiprdlo viděl, byl řidič auta, který nám volal sanitku. "Bílej pejsek vyskočil z okýnka a utekl," volal na nás překotně. Potom už ho jen párkrát zahlédli v polích hasiči. Přirozený instinkt mu velel utíkat co nejdál a hlavně se nenechat nikým chytit. Události bláznivě běžely, nás odvezli do Nového Jičína a z nemocnice jsme se pokoušeli nějak zkoordinovat pátrání. Útulky, krátká zpráva do ostravské přílohy MF DNES, spot do rádia. Druhý den mi volali policisté, že Atíka našli. Bohužel jeho úprk skončil na kraji silnice, asi ho srazilo auto. O dvacet hodin později jsme si tělíčko milovanýho raslíka vezli smutně domů. Strávil s námi zábavných šest měsíců, byl to nadšený poděs, plný prdlejch nápadů. Každá vzpomínka na výlet i jeho aportovací zápal nám maluje na tváři úsměv. Máme tě rádi, kamaráde...
