Najednou neslyší na přivolání a zapomněl všechno co jsme se pracně naučili. Jeho oblíbená hra "pojď ke mně, mám pro tebe světovou dobrotu" najednou vůbec nefunguje. Klidně lítá dál v chumlu psů a dělá, že mě vůbec nevnímá. Hrábnu mezi chlupy, roztlemence vytáhnu za hřbet, zatřepu a vidím, jak loupe očima v sloup. Z roztomilého štěňátka je najednou nevycválanej sviňák, kterej mrskne zadkem a je v prachu. Taky poprvé zdrhl dětem z auta, odběhl až na křižovatku a lítal po Skácelce. Atosovi je osm měsíců a dospěli jsme do psí puberty. Dobře, beru. Začíná vědomé období kdo s koho. Doteď byl při hře s ostatními za slušňáka a vždycky poctivě přiběhl. Byli jsme jediní, kdo neměl při výcviku dlouhou šňůru. Ale teď jsem koupila osmimetrovou stopovačku, bez ní bych ho teď prostě nepřivolala. "Atosi, ke mně" a silné cuknutí. Poprvé byl fakt překvapenej. Ale nedělám z toho vědu, neřvu a chodíme se šňůrou. Mám pocit, že to chápe, chytrej je na to až moc. Podle Soni, šéfky výcviku, je to první velká zkouška majitele psa. Se šňůrou máme chodit i na běžné procházky, postupně ji budeme zkracovat a osm metrů by se nakonec mohlo smrsknout třeba na dva. Asi tak za půl roku. Blbý je, že tohle zvládnu já, ale to bych si musela vzít dlouhou dovolenou a to rozhodně nejde. Takže děti chodí pořád ven s krátkým vodítkem a nepouští ho z dosahu.
Kdo tomu nevěří, dostane ho na hlídání
